Naši předkové z toho vůbec nedělali vědu. Zejména na vesnicích bylo zcela běžné, že děti byly od rodičů utvrzované v jistotě, že v rybníce žije vodník, který topí kolemjdoucí, kdo není za klekání doma, toho unese klekánice, v lese že řádí zlý hejkal a ve tmě se k němu přidávají bludičky. Náš folklor zná takových příběhů ještě mnohem víc, bývají většinou docela děsivé a všichni tušíme, že jejich využití ve formě strašení těch nejmenších bylo pro rodiče zcela praktické. Alespoň pro malé děti totiž mohly představovat zdvižený prst, když se samy vydaly koupat nebo do lesa nebo se jim po setmění ještě nechtělo vracet domů.

Fantazie nebo skepse?
Dnes je situace úplně odlišná. Děti jsou daleko víc hlídané, než tomu bylo v minulém století a dříve. Předškolní dítě bez dozoru dospělého snad ani nejde potkat. Nutnost strašit je tradičními strašidly a bytostmi tedy odpadla. Přesto existují stále postavy, na které děti věří a dospělí ne. Vaše ratolesti se s nimi setkávají nejčastěji v televizních pohádkách a knížkách. Jedná se např. o víly, skřítky, mořské panny.

Samozřejmě také věří tomu, že dárky nosí Ježíšek, velikonoční zajíček, Mikuláš s andělem. Jsou rodiče, kteří své děti v této přirozenosti podporují. Podporují rozvoj jejich fantazie a snění a vědí, že prozřou samy ve chvíli, kdy na to budou připravené. To se stává individuálně, nejčastěji po nástupu do školy. Naproti tomu jiní rodiče nechtějí utvrzovat své menší kopie v tom, aby věřily něčemu, co není skutečné. Vycházejí z přesvědčení, že i děti mají právo slyšet pravdivé informace. Je na každé rodině, jak se k problematice postaví. Kdy ale jindy než v dětství si můžeme dovolit ten luxus svobodné fantazie a nekonečného snění, kterému opravdu věříme?

S čertem opatrně
Pozůstatkem cíleného strašení ze strany rodičů je postava čerta. Rodiče se ve chvíli, kdy selžou jiné výchovné prostředky, uchylují k tomuto zrozenci pekel, ze kterého má nejedno dítě panickou hrůzu. Odborná ani laická veřejnost není s to se na čertovi shodnout. Čert ano, čert ne? Opět záleží na každém rodiči jednotlivě, jak se k němu postaví. Určitě není vhodné, aby kvůli němu děti trpěly nočními děsy. Respekt typu „co kdyby přece“ by ale nikomu uškodit nemusel. Vždyť který z rodičů nikdy nepoužil: „Když neposlechneš, zavolám čertovi!“ Nebo: „Čert to vidí!“