Pro nás lidi je typické a naprosto samozřejmé, že když si koupíme nebo aspoň pronajmeme nějaký byt či dům, činíme tak jenom proto, že v něm chceme bydlet, a to sami nebo s určitým okruhem osob nám blízkých, se kterými tam žít chceme. Případně si tam ještě někdy pozveme i návštěvy, jež ale přicházejí jenom tehdy, když je pozveme, a odcházejí dříve, než nám začnou být na obtíž.

Jenže zatímco je to z lidského úhlu pohledu normální a samozřejmé, jsou tu i nezvaní hosté, pro které to tak samozřejmé není. Ti si nelámou hlavu s nějakými vlastnickými právy, ignorují představy obyvatel a majitelů podobných objektů a klidně se nastěhují tam, kam je jim libo. A nejen že se ani nepodílejí na placení nájmu, ale navíc tu dokážou člověku pěkně pít krev. A to i doslova.

Vezměte si třeba takové štěnice. Ty si počínají vlastně úplně stejně, jako si počínají cimrmanovští trpaslíci. Tedy ‚ty potvory vám vlezou všude a strašně rychle se množí‘. Ovšem na rozdíl od oněch trpaslíků to v případě štěnic není legrace.

Člověk si usmyslí, že se v noci vyspí, jenže sotva zhasne a zaleze do postele, vynoří se tyto odkudsi z různých skulin a začnou na něm hodovat. A to doslova. Koušou nás a způsobují nejednou i hodně nepříjemná kousnutí, a boj s nimi je notně komplikovaný. Protože se před námi obvykle ukrývají a staly se už odolnými vůči nejednomu přípravku, jenž je pro boj s nimi určen.

A tak je likvidace štěnic něčím, co by se rozhodně nemělo podceňovat, a tato by se měla svěřit výhradně odborníkům, kteří si s tím vědí rady. Protože je tu nezbytné nasazení chemie, podobající se už pomalu učiněné chemické válce, a jinak než efektivním zásahem se nad štěnicemi zvítězit nedá.

A přitom je více než žádoucí je z našich příbytků vystrnadit. Vždyť kdo by chtěl doma uléhat s tím, že se ráno probudí pokousaný od tvorů, jež k sobě domů rozhodně nezval?